Září. Zpětně mají pro mě ty fotky úplně posunutý význam. Jsem vděčná že žijeme. Co těžkýho jsme prožili asi taky. Temnější září kvůli ztrátě blízkého člověka a depresí jsme asi nezažili. A přece je tolik důvodů k vděčnosti. A nakonec, kolik sluníčka se dostalo do našeho tmavého domku, o tom se mi teď v prosinci může jen zdát.
Radost z barevného listí
Koťátko! (které dostal F. za statečnost ve školce. Plakal jen první týden. A já s ním. Předškoláček)
Když mě se o spánku může jen zdát, Mia si ho užívá dosytosti. Mia Mech.
Taky koťátko.
S Toníkem jsme si udělali výlet za nejmilejšíma kamarádama a novorozeňátkem.
Kluci tvořili samorostí planety.
Ve vlaku jsme četli nový prostor. Měl asi tři hodiny zpoždění a my tak dlouhý čas jen pro sebe sami dva!
Šílené školní září. Ale taky velká vděčnost za novou paní učitelku a za osamostatňování školáka.
Oddžunglování zahrádky
První domácí řepa a první perníčky.
Hodně hodně čtení. Josífka to začalo dost bavit.
Sušení prádla a vaření mastiček a kamna zas hřejou.
A hraní pohádky boudo budko, kdo v tobě přebývá? To byl asi nejhezčí zážitek.
A dvě koťátka spící nakonec.
Má to cenu?
